Nějak jsem se s českým pojetím vánoc nikdy moc nesblížil. Ani s Ladovským ani s tradičním konzumním. Jistě, jako chlapce mne bavilo dostávat dárky a dodnes jsem dojat při vzpomínce na všechny ty sáňky rohačky, elektrické vláčky či legendární jízdní kolo Sobi 20. Nicméně jak přibývalo večerů s kaprem a ubývalo hraček, nějak jsme se s tímto radostným svátkem rozešli. Poslední roky jsem zdárně zaměnil konzum za konzumaci a přes vyprázdněné svátky mrtvých ryb se přenesl bez větších obtíží. A nakonec jako opožděný schizmatik vím, že ty správné svátky budou o dva týdny později. Nemluvě o tom, o kolik je chutnější vánoční prasátko proti kapříkovi.
Hezké je, jak přípravy na údajné svátky klidu a míru probíhají v naprostém chaosu a stresu. Osobně si myslím, že ten klid a mír do označení svátků něčeho úplně jiného zanesli bolševici, kterým se příliš nehodil malý Ježíš-ek do krámu. Klidný bych byl, kdyby se okolo mne neděl takový horor, a mír přeji celému světu. I těm nešťastným klientům splátkových společností, kteří rozhrkanou škodovkou vezou domů tu novou velkou televizi, na které pak budou moci sledovat staré pohádky v kvalitě hádé. Také jsem ovšem vyrazil kupovat dárky bližním, jakkoli jsem myslím neutratil mnoho peněz, samozřejmě proto, že je mi ten konzum odporný a ne proto, že bych byl nějaký domácí škudlil, což vlastně jsem, ale jednoznačně to motivací nebylo.
Navštívil jsem jakýsi chrám konzumu, kde hráli důdlajdá a vše se třpytilo pozlátkem. Jen muži bez domova, zahřívající se mezi plastovými zářivými stromečky, vypadali poněkud nepatřičně. Zakoupil jsem dvě knihy a prošel okolo obchůdku s nějakými předraženými kuchyňskými potřebami, paní prodavačka se mi hned ochotně začala věnovat a na mne dopadl stud a pocit hanby, že se na tom celém také podílím. Proto jsem bravurně sehrál etudu „někdo mi volá“ a takticky se vzdálil. Vlastně jsem odešel úplně. Více odvahy jsem nedostal a říkal jsem si, že vše v klidu a míru zařídím dvacátého třetího, protože tak se to má dělat, jenže dvacátého třetího je a klid a mír jaksi nikde. Tak ale kdo by podlehl falešné a prázdné bolševické propagandě.
Oslovil mne též plakát, který vyzýval (zřejmě muže) k zakoupení krásy, kterýžto nápis doplňovala podobenka krásné osoby (zřejmě ženy). Být ženou a dostat poukázku na krásu, zřejmě by se mne to dotklo. Také mne těší pohled na stánky s všelijakým kýčem, na který se vrhají ti nejzoufalejší, kteří neví čím udělat radost, ale ví, že musí. Však u nich za chvíli budu se zděšeným pohledem postávat také. Ještě jedna věc mne napadla spolu s vánocemi, po letech dokáži tolerovat světelnou výzdobu, pokud tedy nebliká. Co takhle místo minutového mlčení a zapalování svíček za pana VH♥ pietně letos vypnout ty blikajicí zrůdnosti? Ideálně nejen letos.
Půvabné jsou všechny ty mondénní kavárny a restaurace mající koncept. Jen co pravda je a láska je. Jsem jich ale syt. A nejvíce syt jsem těch pěkných a úspěšných lidí, kteří do podobných podniků chodí. Tedy úspěšných pod prizmatem této ohavné předapokalyptické doby, ve které se nacházíme. Ono je to pěkné, mít postavení, hedkaunt, zakulacený tlustý vůz, honosné sídlo satelitního typu, velkou bednu, útlou ženu, ještě útlejší milenku, svetr s vlaječkou, předražené hodinky, vysoký příjem, nízký hendikep (ondyno jsem se při debatě o hendikepu odrovnal tvrzením, že mám jednu nohu kratší), rozumět vínu, umět připravit svatojakubské mušle a v létě si pronajmout odlehlý ostrov s majákem v teplém a slaném Jadranu. Ale všechno to také není. Jak je proti tomu očistné navštívit podřadnou nálevnu a hovořit s se zanedbanými muži v pracovních oděvech, vytahaných svetrech a bez hodinek. Moji hrdinové měli na sobě vždy vytahané pulovry, ideálně s koženými terči na loktech. Tedy kromě Tokei-ihta alias Gojko Mitiće samozřejmě, ten měl jen bederní roušku a hadr okolo dlouhých havraních vlasů. Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl.
Rozhodli jsme se s nejmenovaným panem kolegou navštívit pohostinství nižší cenové skupiny, abychom popili kvašených nápojů, pohovořili o životě, nastavili si zrcadlo a vůbec nasáli atmosféru lokálu, která je zázračným lékem proti podzimní melancholii. Proti které jsou léky ještě zázračnější, ale o tom bych také nechtěl. Nakonec jsme příliš nepohovořili, zrcadlo nenastavili, zato atmosféra byla silná jako chuť leskovackého ajvaru, kterému se ne neprávem říká srbský kaviár či červené zlato. Chodemmimo pan Mitić, nejznámější indián v Spolkové republice pochází právě z Leskovce. To je náhoda! Do výčepu jsem dorazil první, protože jsem dochvilný, usedl k volnému stolu a objednal si pivo. V místnůstce byla ještě dvojice tiše hovořících mužů, pán intelektuálního vzezření s partnerkou a dva velmi halasní opilci. Jak už to tak bývá, když někam přijdu, seběhnou se okolo mne ti nejlepší kluci ze vsi. Ale tohle nebyli úplně standardní opilci otravného typu, jakkoli první kontakt a otázky jestli cvičím s činkami a mám rád zbraně jsem nepovažoval zrovna za začátek velikého přátelství. Ostatně brzy jsme tuto počáteční fázi překonali.
Oba pánové byli veselé kopy, ale přeci jen o něco vedl pan Pavel, kombinující v sobě ty nejlepší vlastnosti pana Horníčka a houby. Obvykle mi hluční opilci nevadí, snad s výjimkou kolektivů, které se vydávají v adventním čase utužit vztahy mimo pracoviště a berou s sebou všechny ty podrážděné ženy, které sedí celý rok doma a následně se realizují v polevání sebe a svého okolí nápoji, vykřikování, padání ze židle a pruzení personálu. Mám opilce vlastně celkem rád. A tihle byli skutečně prvotřídní. Během dvou piv a přehršle veselých příběhů, doprovázených verši, anekdotami a citáty z Dobrého vojáka Švíka, dorazil pan kolega. Společně jsme tedy přihlíželi tomuto pivnímu ajnkeslbuntes. Kontaktováni byli i ostatní. Pán intelektuálního vzezření se tvářil, že by raději hovořil s dámou, ale dáno mu nebylo. Po jednom z vtipů na tento pár začal jeden opilec korigovat druhého. „Seš hrubej,“ říkal mu. „Nene,“ oponoval druhý, „jsem polohrubej.“ Oba se pak snažili z pána vytáhnout obor jeho činnosti. Shodli se, že rukama dělat nebude a navrhli, že jistě pracuje na magnetické rezonanci. Pán se tiše přiznal, že není lékař a prohlásil, že vlastně není vůbec důležité co dělá. Ale že to klidně řekne, pokud by na tom trvali. „Tak povídej,“ trvali. Pán s brýlemi prohlásil, že je druhořadým pisálkem, tedy novinářem. Dostalo se mu ujištění, že opilci mají novináře rádi.
Tři konverzační témata se mi nesmazatelně zapsala do paměti. Debata o výtvarném umění, kdy pán odsoudil modernu a definoval ji jako obraz, na kterém je „hnůj, nějaká jetelina a v pozadí sluníčko“. To by dokázal každý. A nemaloval by jen štětcem, třeba také „sandálí“ nebo něčím jiným. To by pak prý bylo kokotální umění. Neméně zábavná byla idea zakoupit sovětskou dieselovou ponorku a udělat z ní hotel pro podvodníky. Pod Karlovým mostem. Bohužel prý při nákupu dotyčný pábitel zjistil, že ponorku nelze do Prahy dopravit, protož zde není moře. Neméně smělé bylo vyprávění o lákání paní a dívek na chatičku, kde se od nich očekává, že nasekají dřevo. „Šukat by chtěly, ale sekat ne,“ dodal podroušený vypravěč. „Tak se jí ptám,“ pokračoval hlasitě, „máš nasekáno?“ A nic prý pak nebylo. Nejhorší jsou prý ty kancelářské slečinky s dlouhými nehty. Zajímal jsem se, jak tato nabídka na něžnější pohlaví platí a dozvěděl jsem se, že muž deset let netopil. A v tomto duchu to šlo stále dál a dál, nové přívaly skvělých nápadů doprovázených hlasitým přednesem a hutným cigaretovým dýmem na pozadí. Vzpomněl jsem si na dávnou návštěvu hostince Na barikádách, kde se dva poměrně notně podnapilí popeláři hádali, jestli pan Hugo napsal Bídníky nebo Ubožáky. Už si přesně nepamatuji, jak dlouhá debata skončila, ale myslím si, že se neshodli. My jsme se s kolegou shodli jednoznačně, tyto lázně, tyto Piešťany pivního typu začneme navštěvovat pravidelně! A kdyby si někdo myslel, že si přidávám, zde je záznam audiovizuální.
Po nedělní návštěvě Uspenského chrámu jsem zamířil do obližní pohony, abych zde zakoupil něco levné ruské nafty. Inu i při tankování pohonných hmot je třeba hledět na politikum. Naplnil jsem nádrž hvězdoletu, omyl okna a vyrazil zaplatit. U pokladny byl krom právě platící paní ještě muž s černými brýlemi a bílou holí. Přemýšlel jsem chvilku, jestli lze ovládat osobní automobil s pomocí retrívra, ale přišlo mi to nejapné. Muž v brýlích se vzápětí otočil a udělal krok stranou, z čehož jsem nějak usoudil, že odchází pryč, nechce se mu čekat či mu došlo, že nemá vůdčí list. Postavil jsem se tedy před něj, což se ukázalo jako chyba. „Jen jsem se otočil a poodstoupil, protože paní zadávala pin,“ vysvětloval mi. A když viděl vytušil můj vyjevený pohled, začal se chechtat. Přistoupil jsem na tu hru a oznámil mu, že jsem se domníval, že si díky svému hendkikepu nevšimne, že jsem jej ve frontě předběhl. Spolupráci ocenil, zasmál se a prohlásil, že mimořádně dobře slyší a tak o mně věděl. Ovšem já věděl, že mimořádně dobře dupu, takže to z něj hned žádného netopýra nedělá. Přišel na řadu, koupil si branickou desítku a odešel si lahváče vypít za pumpu. Ono je to venkoncem jedno, jestli má řídit slepý nebo navíc pod vlivem.
Zatímco si politici velkými slovy připomínali velký studentský výprask a přerozdělení moci ze strany jedné na stran několik, občané se radovali, že mohou zůstat ve svých domovech, konzumovat husy se zelím a vůbec slavit svátek zahálkou. Také jsem zahálel, ale připomněl jsem si (spíše si jen vzpomněl) dvouleté (alespoň myslím) výročí od dne, kdy jsem namísto zahálky a pečené drůbeže navštívil městský outulek pro nemajetné koty a přinesl si v růžovém plastovém modulu kočičku se jménem 1406. Jméno jí zůstalo, jakkoli jí již dlouho říkám zdrobněle Šestko. Neslyší na to, ale celé jméno se hůře vyslovuje. Za tu dvouletku prošla kočička dlouhou cestu a já s ní. Ne u všeho bych musel, zpětně viděno, být. Obzvlášť ne u všech těch škod na majetku, nočních rejdech a placení účtů za vyšetření a ošetření. Nebylo jich tolik, ale byly to vysoké účty. Minimálně vůči pořizovací ceně němé tvářičky.
Z kotěte s veselými fleky, které se často chovalo jako skvrnitý tyfus, se stala velká kočičí slečna. Podle jakési tabulky poměřující věk lidský a kočičí je kočičce přes třicet, čímž by se dalo vysvětlit její poměrně dost nevyrovnané chování. Inu není to asi lehké, když mají stejně staré kamarádky již dávno koťata a ona je nucena trávit veškerý čas s pošahaným nevlastním bratrem. Ale možná se tabulka mýlí, podle toho, kolik se dle encyklopedie dožívají kočky evropského typu, nebude dlouho trvat a její věk lidský bude spíše nelidský. A možná si v nějakém ženském časopise přečetla, že život začíná po třicítce, jinak si nedokážu vysvětlit onu aktivitu předešlých dnů. Hlavní povahové rysy se ale nemění, případně jen lehounce zhoršují. Ale abych na ni jen nenadával, už se v nepozorované chvilce nechá i chytit a pouze jemně, ale teskně mňouká, dlouho mne nekousla ani nepoškrábala.
Chybějící rodinný život si vynahrazuje svými koníčky. Mezi největší patří naštvané čumění, které nejraději provozuje ze svého oblíbeného set-top-boxu, který celý zalehne a tudíž nelze používat, kdo by se ale chtěl dívat na televizi. Dokáže čumět také z horních skříněk kuchyňské linie, z chladničky, na topení, na parapetu a s oblibou si sedne doprostřed místnosti a věnuje se témuž. Ani chuť k jídlu ji neopustila, stačí se přiblížit k sporáku a už se u nohou motá nejhladovější kočička na pravém břehu Vltavy. Jen zálibu v kálení do vany a veselém vyhazování z květináčů by ještě mohla přehodnotit. Nikdo není dokonalý. Také mi přijde nevhodné, že zatímco Hitlerčík mne vítá a hraje dojemného, Šestka znuděně přijde do předsíně, nahodí ještě znuděnější výraz a odejde pryč. Nezájem. To by ale odpovídalo úplně jinému přepočtu kočičího a lidského věku.
Vůbec je to společenské zvířátko. Miluje návštěvy, dokáže po celou dobu být schovaná v koupelně za osuškou a tvářit se, že tam rozhodně není. Ondyno jsem dostal záludnou otázku, proč že žiju s koty. Nedokázal jsem zareagovat, tedy upřímně jsem se zamyslel a začal počítat všechny ty výhody, chlupy kam se podíváš, hrudky kočkolitu v ložním prádle, okousané květy v mičurinském koutku, zdevastované žaluzie (což je spíše práce pana Adolfa, vytrvalce v boji s lamelami), nevyspání následkem nočních her, umyvadlo věčně ucpané uchošťoury (také skvělé hobby), stopy drápků na interiéru ubikace a další kratochvíle. Kdo by to nechtěl. Alespoň jsem rád, že jsem se nedostal do fáze, do které směřují všechny důchodkyně žijící s kočkami. Myslím na dlouhé monology s čtvernožci, stranění se světu a zanášení domova komunálním odpadem. Odpadky domů opravdu nenosím. Tedy ty knížky od popelnice jsem zachránil. Knížky se přeci nevyhazují. No ne?
Když jsem v pondělí odjížděl z libušského subtropického areálu, překvapilo mne chladné nevlídno a hlavně strašidelná mlha, která se vůkol rozprostřela během té krátké doby, kdy jsem konzumoval lahodný bůnček. Napjatě jsem koukal do odpudivého mlžna před hvězdoletem a snažil se najít vozovku, nepomáhaly mlhovky, dálková světla a víc už se rozsvítit nedalo, tedy krom té oranžové kontrolky hladového typu, která září permanentně. Krásná cesta okolím velkoměsta, k absolutnímu dokreslení atmosféry už chyběl jen strašidelný světélkující pes. Pomalu jsem se tedy došoural domů a odebral se přitopit, zapálit svíce a věnovat se klidnému staromládeneckému večeru s čajem, klášterním medem, sušenkami a dobrou knihou. Ráno jsem ocenil, že je alespoň méně tma. Hlavně jsem však ocenil, že ta parta stavitelů od pánaboha konečně dodělala další trvalou opravu vozovky v našem šťastném sídlišti plném mladých rodin a zeleně, takže bylo možné znovu parkovat vůz ve vyhřáté garáži. Během těch pěti let je to již třetí pokus o záchranu silnice, která vždy po několika měsících znovu vypadá jako kopřivnický polygon. Doufám jen, že ty byty plné mladých rodin, lásky a harmonie se nepropadnou podobně.
Při výjezdu z garážových vrat jsem si všiml souseda, který směřoval s aktovkou a párou u úst na ranní směnu. Nemohl jsem si nevšimnout, že jeho nablýskaný zbytečně nový vůz je trvale deponován v podzemním stání a vyjíždí jen svátečně, na dušičky, do lidlu a tak. Ale zřejmě by se mi takovým klenotem vozit také dvakrát nechtělo, jenže ještě více by se mi nechtělo stát s tou aktovkou a párou u úst na zastávce v polích a čekat, až se z mlhy vynoří legendární bus 177. A také bych se, přiznávám, bál toho, že se dříve vynoří ten legendární pes. Nebo vrah, však to známe, jak je mlha a pak tam musí přijet Tatra, která je kulatá, ale stará, takže v pořádku, ze které musí vystoupit major Kalaš a půldruhé hodiny pak mord rozkrývat. Zkrátka v tomto nečase je individuální doprava obzvlášť svůdná. A ještě více, když odpadá potupné oškrabávání námrazy, studený start, kašlání motoru a stařecký třes. Stačí odložit zimník, usednout do vytemperovaného vozu, zvolit vhodnou balkánskou notu a vyrazit. Pokud dá někdo přednost nekonečnému podupávání na promrzlé zastávce, držení se mastné tyče, davovému pokašlávání, setkání s přepravními kontrolory a vůní bezdomova, nemůže být normální. Drahá garáži, vážím si tě a celý ten hrůzný týden si mi moc chyběla! Nikdy tě neopustím.
Bílo vlevo, bílo vpravo, uvnitř vůně kokosu, novovlný ryk a chuť bonbonu proti kašli, krom oběda mám na všedních dnech nejraději cesty do a hlavně ze zaměstnání. Mezitím to už taková hitparáda není, ale každému se hned přeci nemusí stát práce koníčkem, naopak lze obě věci velmi elegantně oddělit. Neříkám však, že může jedno fungovat bez druhého. S maximálním nepochopením jsem se, někdy mezi cestou tam a obědem, díval na kolegu, který se dopustil úvahy, že jenom blbec by v tomhle počasí jel autem, ještě k tomu přidal pár poznámek, ze kterých bylo patrné, že se jedná o militantního humanistu, přívržence pravdy, lásky, udržitelnosti, jízdních kol a Joan Baezové. Nechápavě jsem se dotázal, jak jinak by se chtěl v tomto počasí pohybovat a bylo mi odpovězeno jakousi neopakovatelnou formulí, že jsem nezodpovědný a že všechny ty sračkomlhy jsou kvůli mně a mně podobným, kteří pohrdáme sebou samými, ostatními a životním prostředím a vozíme se sami v západních vozech. Přemýšlel jsem, jestli to může myslet vážně a jestli je vhodné na podobné aktivistické nesmysly vůbec reagovat. Neříkám, že z mé německé limuzíny občas nějaká ta sazička nevyskočí, ale hledat v něm hned původce všeho zla? Ostatně vykašlává už tři desetiletí a nevím o tom, že bych tou dobou slyšel podobné laciné teorie o teplém a studeném vzduchu a zplodinách a podobně. Snad se nás rozumných zastane pan profesor prezident a objasní, jak to je s tou falešnou inverzní lží. Na Balkáně jsem nikdy podobné klima nezažil, takže je dost dobře možné, že je to boží trest za konzumaci eidamu, tomatoprostého kečupu a kožených uzenin.
